Liebiegovo městečko je intaktně dochovaným příkladem plánované tovární výstavby na principu zahradních měst. Unikátní je především tím, že bylo nenásilně vestavěno do poměrně dramatické přírodní scenérie, kterou svým charakterem vhodně doplnilo a dalo tak vzniknout malebnému celku. Prvním počinem řešení dělnického ubytování bylo postavení kotážového domu mezi lety 1853–1855 ve Svatoplukově ulici (dnes z větší části demolovaný). V jeho blízkosti došlo od 60. let 19. století k budování sociálního zázemí pro děti tzv. Vincentina, které v roce 1884–1888 doplnil kostel sv. Vincence z Pauly od vídeňských architektů Richarda Jordana a Josefa Schmalzhofera. Mezi lety 1906–1908 došlo k postavení čtyř obytných domů a jeslí podle návrhu Ernsta Schäfra ve stylu geometrické secese. Klíčovým tvůrcem a duchovním otcem celkového pojetí sídliště byl Jakob Schmeissner, jehož návrhy realizoval Richard Wojatschek z podnikové stavební kanceláře. Jádro výstavby tvoří náměstí Pod Branou vybudované v letech 1911–1912, jehož přirozenou dominantou se stal dům (čp. 440/IV)s věžičkou. Domy na náměstí kromě bydlení zajišťovaly i občanskou vybavenost. V přízemí domů s podloubím se nacházely obchody, byl zde také hostinec „U města Broumova“. V rámci sídliště byla zřízena i dívčí škola (čp. 455/IV)  a ubytovna (čp. 498/IV ). Svébytnou skupinu domů tvoří tři vily určené pro vysoce postavené zaměstnance -( čp. 446/IV, 445/V (568/IV), 436/IV)  od libereckého architekta Oskara Rösslera z let 1911­–1914 v Klicperově ulici. Sídliště se postupně rozrůstalo až do roku 1929. Za povšimnutí stojí především dveře jednotlivých objektů, které jsou příkladem náročné řezbářské práce.